Historický výzkum je vědeckou prací, pro kterou je třeba kvalitní vzdělání a náležitá příprava.
Nejpolitičtější ze všech věd
„Historie je nejpolitičtější ze všech věd,“ prohlásil na začátku 20. století Michail Nikolajevič Prokrovský. Jako Leninův přítel, revolucionář a zakladatel sovětské historické vědy, dobře věděl o čem mluví.
Nebyl však první ani jediný, kdo si uvědomil klíčovou roli, kterou hraje interpretace minulosti v politických bojích přítomnosti. Speciální komunistické režimy se vždy důsledně řídily orwellovským: „Kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost.“
Zejména v období stalinismu stranické vedení diktovalo, o čem se psát smí, o čem ne, co se má interpretovat pozitivně a co negativně. Historici se na výzkumu dějin měli spolupodílet jen rozvíjením a potvrzováním linií určených stranickým centrem.
Problém byl, že tyto linie se poměrně často měnily v závislosti na změnách ve stranické politice. To často způsobilo, že dosavadní interpretace minulosti, spolu s jejich autory, byly rázem zavrženy jako ideologicky nevyhovující. To byl mimochodem i osud díla M. N. Pokrovského, ačkoli Lenin jeho dějiny Ruska obdivoval. Stalin je však zavrhl jako příliš abstraktní a málo patriotické.
Po roce 1948 byla selekce historických událostí a jejich aktérů na základě aktuálních usnesení stranických orgánů úspěšně zavedena iv komunistickém Československu. Historici, kteří chtěli v takovém systému přežít, museli prokázat mimořádnou dávku předvídavosti a zejména oportunismu.
Jeden z mistrů tohoto umění prý dal studentům historie jednoduchou radu: „Nejlepší je nezmiňovat žádná jména!“. Celé slovenské generace na vlastní kůži zažily několik reinterpretací oficiální verze minulosti, přičemž lidé, kteří jim o změnách referovali, se měnily s mnohem menší frekvencí.
Jinými slovy, mnozí historici kvůli strachu, oportunismu nebo ze zištných důvodů přizpůsobovali své závěry aktuálním držitelům politické moci.
Nový začátek?
Po roce 1989 zpočátku zavládlo ve společnosti všeobecné očekávání, že bez „ideologického balastu“ bude konečně možné definitivně zjistit „jak to v minulosti všechno skutečně bylo“.
Jelikož největší zájem veřejnosti a také historiků se obrátil na do té doby tabuizovaná témata, jako byly dějiny válečného slovenského státu, vize \“objektivní\“ historie brzy začala splývat představou \“zaplňování bílých míst historie\“.
Jak poznamenal dr. Ľubomír Lipták, podle mě myšlenkově nejoriginálnější slovenské historik: „Vychází se z primitivní představy, že dějiny lze složit z jakési mozaiky dílčích poznatků, slepit z střepů neúprosným časem rozbité nádoby lidských osudů, že je úkolem generací jen skládat vhodnou chvíli vznikne ten správný obraz minulosti. Je to představa vyhovující tvz. zdravému či střízlivému rozumu, ale bohužel ne podstatě historiografie a vědy vůbec.“
Jedním ze zásadních problémů slovenské historické vědy je neschopnost historiků přesvědčit veřejnost, že vykonávají činnost, na kterou je třeba mít adekvátní vzdělání a teoretickou přípravu.
Že práce historika nekončí sbíráním dat, faktů a jejich chronologickým seřazením. Studium stovek a tisíců dokumentů, knih a novin v rámci hledání materiálu je vždy jen začátek.
Historik se musí při každé získané informaci ptát, kdo ji poskytuje, komu, proč, kdy a v jaké situaci. Je totiž rozdíl v tom, jak 17. listopad 1989 popisuje disident, komunistický funkcionář, rakouský novinář nebo pracovník JZD. Zda své dojmy popisují dva dny nebo 20 let po daných událostech, nebo zda o nich píší pro noviny nebo v soukromém dopise.
Mimochodem, snaha zpochybnit tvrzení profesionálního historika poukázáním na fakt, že „moje babička si to pamatovala jinak“ nemá velký význam. Profesionál, který se konkrétnímu tématu věnuje léta, již podobných vzpomínek prozkoumal desítky. Kromě toho si prostudoval dobový tisk a vládní dokumenty.
Ve skutečnosti ví o daném období nejen více než kterýkoli laik, ale také jako většina lidí, kteří ve zkoumané éře žili.
Práce historika
Na rozdíl od exaktních věd jako fyzika nebo chemie, „historická fakta“ jsou většinou vědeckou konstrukcí a nejsou dopředu dána. Objektivita v historii proto neznamená jednoduché podřízení se faktům.
Naopak v historické vědě je zásadní jejich interpretace v procesu (re)konstruování co nejhodnověrnějšího obrazu minulosti. Schopnost historiků analyzovat různé typy dokumentů a získávat z nich klíčové informace je mimořádně ceněná i mimo vědeckou obec.
Zejména v anglosaském světě má až překvapující množství mimořádně úspěšných manažerů, finančníků nebo diplomatů za sebou studium historie.
Podmínka vědeckosti, kritické analýzy pramenů a adekvátního metodologického přístupu dávají fantazii historika jednoznačné mantinely.
Představa, že existuje dokonale hodnotově neutrální výzkum, který navždy oddělí „lhaní“ od „pravdy“ je však jen iluze. Jinak by přece nebylo možné, aby slovenští a maďarští historici ze stejné sady základních informací vytvářeli tak zásadní odlišné interpretace zániku Uherska.
Historik, jako každý jiný člověk, je nutně produktem společnosti, do které se narodil a jeho dílo odráží prostředí, ve kterém vznikalo. Každý profesionál si proto musí být vědom, že nevytváří objektivní, naprosto pravdivé neměnné obrazy minulosti.
Vědecká historie je totiž v neustálém procesu revize svých závěrů. Objevují se nové prameny, nové teorie a hypotézy, nové zdroje poznání a nové historické kontexty.
Zastánce konspiračních teorií lze ujistit, že v současné době akademické svobody by žádný historik nezatajil důležité informace, které získal v archivu.
Všichni sní o průlomovém objevu, a kdyby byly známy hodnověrné důkazy, že řekněme letadlo Milana Rastislava Štefánika bylo schválně sestřeleno, už dávno by to bylo s velkou slávou publikováno.
Je v zájmu rozvoje historie jako vědy, aby všechny její závěry procházely konstantní kontrolou, upřesňováním a odůvodněnou revizí. Jen ideologické a nevědecké konstrukty jsou imunní vůči novým poznatkům.
To je případ nekritických obdivovatelů slovenského státu, jejichž argumenty jsou často postaveny na zkreslování faktů a ignorování výzkumů a dokumentů, které se jim nehodí do dopředu daných závěrů. V tomto ohledu se lidácké chápání historie nápadně podobá tomu komunistickému.
K čemu je vědecký historický výzkum?
Podle francouzského intelektuála Paula Valéryho je představa historie jako učitelky života nesmyslná, protože, jak napsal: „Historie ospravedlní cokoliv. Neučí nic, protože obsahuje všechno a využívá příkladů všeho.“
Na druhé straně každé lidské společenství funguje na sdílených představách o společné minulosti. Stačí se podívat, kolik slovenských státních svátků a památných dnů odkazuje na historické události.
Každá společnost nutně vygeneruje nějakou formu strážců a tvůrců paměti. Z čistě pragmatického hlediska je pro moderní stát výhodné, když tuto práci vykonávají školení profesionálové a ne samozvaní diletanti.
Úkolem historie jako akademické disciplíny je nabídnout co nejpřesnější a nejobjektivnější možný obraz minulosti, který zahrnuje perspektivy různých historických aktérů a společenských skupin.
Historik by měl stát nad agendou aktuální politické diskuse, i když nezávislost historie na politice je spíše ideálem než realitou. Skutečný profesionál neodsuzuje, neslaví, ale vysvětluje. Někdy musí také převzít pozici „mluvčí umlčených“, jako jsou například oběti holocaustu nebo komunistických represálií.
To vše dělá proto, že bez znalosti minulosti máme jen malou šanci pochopit přítomnost nebo dělat kvalifikované odhady o budoucím vývoji. Kritické studium dějin nám dává šanci vyhnout se tragédiím z minulosti.
Ukazuje nám například, co se stane, pokud rezignujeme na demokratické ideály, jak to vypadá, když se k moci dostanou extremisté, případně, k čemuž vede podpora nenávistné rétoriky vůči konkrétním skupinám obyvatelstva.
Historická zkušenost nám může dát návody, jak řešit aktuální problémy. S odstupem desítek a stovek let se tak můžeme podívat, která z opatření využívaná během předchozích epidemií byla úspěšná.
Notoricky známé tvrzení „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“ sice zní jako klišé, ale neznamená to, že nemá oporu v realitě. Historici totiž na chyby provedené v minulosti ve svých knihách upozorňují. Je užitečné jednou za čas si některou z nich přečíst.
