Bez dostatečné podpory nejlepších lékařů-vědců a medicínského výzkumu se situace ve slovenském zdravotnictví nezlepší.
Článek je součástí rubriky Věda, výzkum – naše šance.
Na začátku pandemie, alespoň té oficiální, byli pacienti s těžkým Covidem léčeni hydroxychlorochinem, azithromycinem, případně antivirotiky používaným proti HIV.
Všichni jsme věděli, že SARS2 ničí plíce a je tedy třeba zejména dostatek umělých plicních ventilací. Nebylo však jasné, jestli budou stačit kapacity našich nemocnic, hlavně ty lidské.
Vedly se diskuse například. o tom, jestli máme dost specialistů, kteří by plicní ventilátory uměli používat.
Lékaři jsou opravdu v první linii a to nejen během aktuální pandemie. Nikde a nikdy je nebude „dost“. Jenže, co by se stalo, kdyby například. lékařů v Itálii, ale iu nás, bylo tehdy dvakrát víc?
Bylo by i dvakrát více těch, kdo zavřeli ambulance, bylo by dvakrát více i těch, co přinesli z lyžování virus na oddělení, nebo propustili infikovaných a infekčních domů z nemocnic.
Jistě, bylo by i dvakrát více těch, kteří se svědomitě starali o pacienty a podstupovali sami velké riziko, aby mohli pacienty léčit.
Názory expertů nestačí
Již v březnu však vyšly publikace o výsledcích klinických studií z Číny, které mimo jiné ukázaly, že mortalita pacientů s Covidem na plicní ventilaci byla 97%. Tři ze sta přežili – možná díky, možná navzdory plicní ventilaci.
Bez kontrolní skupiny to nelze zjistit. O pár týdnů později přišla podobná čísla z Itálie. Opravdu by situaci vyřešily nákupy tisíců plicních ventilátorů? Nebo by pomohlo mít o tisíce lékařů víc?
Když Covid přijel v první vlně do Německa, mortalita pacientů na ventilátorech byla nižší – 53%, ale ne kvůli počtu lékařů a přístrojů, ale díky lepším protokolům na ventilaci, které se mezitím podařilo vyzkoumat.
Klinické studie ukázaly, že antimalarika a antivirotika, které se u pacientů s Covidem používaly, nefungují. Tedy ne že by nefungovaly na malárii a HIV, ale nesnižují mortalitu při covidě.
Částečně kvůli vedlejším účinkům na srdce, částečně proto, že patogeneze Covidu je evidentně jiná, než se předpokládalo na začátku pandemie.
Takže, pokud by dvakrát více lékařů aplikovalo tato neúčinná léčiva, čemu by to konkrétně pomohlo? Postupovali podle aktuálních vědomostí, které však byly podloženy pouze názory a předpoklady.
Někdy je však třeba znalosti a znalosti rozšířit a prohloubit, někdy potřebujeme ověřit, zda to, co děláme, má předpokládaný efekt.
Bez výzkumu a studií není pokroku v medicíně
Zkušenosti, byť bohaté, nestačí a nemusí ani poskytnout správné řešení. Proto, když slyším, že lékaři mají „dobré zkušenosti“ například. s Remdesivirem, trochu se obávám, že se podle svých zkušeností i rozhodují, a to nejen při Covid-u.
Pacientovi se může polepšit po podání léku, ale nemusí to být v příčinné souvislosti. Podobně se může autismus projevit po očkování, ale neznamená to, že je způsoben očkováním.
Post hoc ergo propter hoc – potom, tedy proto – je základní chyba v myšlení.
Náš mozek má rád zjednodušení, evolučně je evidentně výhodné uvažovat zkratkovitě. Ale to, co nám pomáhalo v minulosti přežít kritické, život ohrožující situace, není optimální pro rozhodování v medicínské praxi.
Pouze klinické studie – randomizované kontrolované, ideálně dvojitě zaslepené a velké, mohou skutečně ověřit bezpečnost a účinnost zažitých, ale i nových navrhovaných léčebných postupů. A takové studie dělají vědci nebo lékaři-vědci.
Více kvalitních lékařů
Slovensko potřebuje rozhodně více lékařů, ale ne ledajakých. Potřebujeme kvalitní lékaře, kteří aplikují studiemi ověřené aktuální výsledky biomedicínského výzkumu.
A nebojme se chtít i ty, co výzkum sami dělají a tím posouvají klinickou medicínu dopředu. Máme takové. Někteří se potýkají s množstvím administrativy, někteří jsou ve svých výzkumných aktivitách brzděni svými nadřízenými, někteří jsou odvoláváni a hledají si zaměstnání.
Pouze minimum má také grantem finančně podpořené projekty. Naše největší grantová agentura podpoří ročně kolem 15 projektů v lékařských vědách, ale jen minimum z nich je klinicky orientováno. V letošním roce je mezi podpořenými zodpovědnými řešiteli pouze jeden klinický lékař!
I proto je důležité, aby fungovala podpora kvalitního biomedicínského výzkumu. iz ministerstva zdravotnictví, která by měla cíleně podporovat klinický, resp. translační výzkum ve spolupráci s klinickými pracovišti.
O dlouhodobém postoji ministerstva zdravotnictví k výzkumu nejlépe vypovídá, že během celé pandemie vlastně ani žádnou vědeckou radu nemělo. Nač i když jsme měli ministra publikujícího ve Science výsledky asi nejdražšího experimentu v dějinách slovenské vědy.
Vědecká rada ministerstva zdravotnictví přitom mohla a měla řadit při tvorbě klinických protokolů, při zapojování se do mezinárodních klinických studií, při ověřování a aplikaci screeningových a diagnostických testů, ale i při rozhodování o vakcinaci.
Snad příště.
Co by bylo kdyby
Pandemie jasně ukázala, jak jsou věda a výzkum pro klinickou medicínu důležité.
Pokud by se Slovensko zařadilo do klinického testování léků na Covid, alespoň v rámci mezinárodních studií organizovaných OSN, neměli bychom během kritických fází pandemie ministerstvem odebrané protokoly odlišné od všech vyspělých zemí.
A já bych kolegům v Německu nemusel odpovídat na jejich ironické otázky, zda na Slovensku léčíme Covid, nebo máme pandemii svrabu, kurděje, či osteoporózy. Mimochodem, ti kolegové z Německa jsou ve skutečnosti většinou spolužáci z Bratislavy.
Vědecká rada ministerstva zdravotnictví opět po letech existuje. Nedostala však zatím žádné prostředky na podporu výzkumných projektů. Může tedy zasedat, apelovat, identifikovat problémy a určovat priority, ale reálně podporovat biomedicínský výzkum nemůže.
Pravidelná, systematická a cílená podpora nejkvalitnějších projektů, čili vědců, je klíčová pro jejich motivaci zůstat nejen na Slovensku, ale také v univerzitní a akademické medicíně. Oni totiž mají alternativy.
Kliničtí vědci
Pokud nepodpoříme klinické vědce, které zde máme, nemůžeme se divit, když odcházejí ze Slovenska. Tam, kde tu podporu dostanou. Tam, kde si klinické vědce váží a dělají vše proto, aby posouvali dopředu vědu i běžnou rutinu, neboť to jde ruku v ruce.
Když jde kvalitní hokejista do NHL, je to pro něj skvělé, možná i pro naši reprezentaci, neboť je předpoklad, že se tam bude moci dále zlepšovat. Jenže kvalitní slovenský lékař v Čechách nebo v Německu znamená, že ho potřebujeme nahradit zde doma.
Jednoduchým navýšením počtů mediků to nevyřešíme.
Hokejistu nevyrobíme z leckoho tím, že mu dáme hokejku. Kvalitního lékaře nevyrobíme tím, že mu dáme titul. Ten kvalitní lékař, který odešel, chybí nejen u lůžka pacienta, ale chybí i na fakultě jako pedagog v přednáškovém sále i jako vědec v laboratoři.
Není jedno, koho pošleme na mistrovství světa v hokeji. Není jedno, koho přijmeme na lékařské fakulty. Není jedno, kdo ty mediky učí.
Umíráme zbytečně
V mezinárodním srovnání máme mimořádně vysokou kardiovaskulární a onkologickou mortalitu.
I v oficiálních dokumentech se přitom zmiňuje všeobjímající, ale nic nevysvětlující pojem životní styl. Přitom se zcela ignoruje fakt, že klíčovým etiologickým faktorem je genetika, resp. náhoda.
A tedy determinantem mortality je hlavně zdravotní péče a její kvalita – od screeningu po léčbu. Samozřejmě, zdravotní péče může být kvalitní i bez lokální české vědy. Může, ale evidentně není.
Nejlepší zdravotní péči poskytují na celém světě akademická centra – univerzitní nemocnice s nejlepšími klinickými vědci.
I proto je ve vyspělých zemích maximálně podporují. Nejlepší zdravotní péči dostávají pacienti, kteří jsou zapojeni do klinických studií. I proto se do nich rádi zapojují.
V době inflace je jen otázkou času, kdy se začne diskutovat o platech. I ve zdravotnictví. Bude se vzpomínat na Covid, na nedostatek lékařů i sester. Všechno jsou to oprávněné diskuse.
Opětovné plošné zvyšování mezd však nemůže být univerzálním řešením. Za to výrazný a dlouhodobý efekt by mohlo mít masivní investování do podpory těch nejlepších – nemocnic, ambulancí, lékařů i ostatních zdravotníků.
Že není jednoduché je identifikovat? Ale je… oni se ozvou i sami, když budou žádat o podporu svých výzkumných projektů. Lékaře potřebujeme rozhodně více, zejména těch dobrých.
doc. MUDr. Ing. RNDr. Peter Celec, DrSc., MPH
přednosta Ústavu Molekulární Biomedicíny, Lékařská fakulta UK v Bratislavě
výzkumný pracovník, Katedra molekulární biologie, Přírodovědecká fakulta UK v Bratislavě
habilitoval v oboru normální a patologická fyziologie, velký doktorát obhájil v oboru molekulární biologie
popsal mužský měsíční cyklus testosteronu, zavedl analýzu více salivárních biomarkerů, navrhl a v experimentech otestoval účinek odstraňování extracelulární DNA v patogenezi různých chorob
Tip redakce: vyzkoušejte kvalitní servis laboratorních vah.
